Elegance mezi mlýnskými kameny

dřevostavby
reklama 

„Kultura je údržba,“ píše na svém webu ateliér Uhlík architekti. „Hodnoty z minulosti je třeba chránit a stavět na nich. To je úkol nejzodpovědnější.“ Protože s touto tezí souhlasíme a líbí se nám tvorba ateliéru, vyzpovídali jsme jeho zakladatele Petra Uhlíka.

 


Kdy a jak došlo ve vašem životě k rozhodnutí, že budete architektem?

To rozhodnutí bylo překvapivě pozdní: až do maturity jsem o architektuře neuvažoval! Líbil se mi spíš design a bavila mě matematika. Nakonec jsem nastoupil na Strojní fakultu ČVUT – a až tam jsem si uvědomil, že tohle opravdu nechci… Podal jsem si tři přihlášky – na UMPRUM, Filozofickou fakultu a Fakultu architektury. A první přijímačky byly na ČVUT. Když jsem dostal zprávu, že mě na architekturu přijali, zvítězila kombinace pohodlnosti, zájmu o obor a výtvarných genů: Na další přijímačky jsem už nešel!


Často se říká, že architektura je oborem na pomezí technických věd a umění. Vy jste to zdůraznil tím, že jste ji absolvoval jak na ČVUT, tak i na AVU. Proč jste se k tomu rozhodl a co vám která ze škol dala?

Architektura opravdu osciluje mezi uměním a exaktními vědami – a moje zájmy jsou toho dokladem. Matematika mi nikdy nebyla cizí, ale rád cítím i tvůrčí rozlet. A studium na ČVUT je především dril. Navíc jsem tam studoval v ateliéru Ladislava Lábuse, který je názorově vyhraněný, má jasný rukopis. Silné osobnosti vás také silně ovlivňují – a mně najednou přišlo, že je to vlastně škoda… Emil Přikryl na AVU vám nic nevnucuje, spíš vás jen směruje. Ta škola je svou atmosférou velmi svobodná, nabízí vám otevřený, volný prostor. A pak tu byl ještě jeden prozaický důvod k dalšímu studiu – chtěli mě na vojnu.


Váš ateliér se zabývá všemi oblastmi architektury: od urbanismu přes novostavby a rekonstrukce až po interiér a design. Co z tohoto širokého spektra děláte nejčastěji a co nejraději?

Dnes si práci moc vybírat nemůžete – a koneckonců je to asi dobře. Problémem postmoderní doby je totiž tzv. fachidiocie: Každý řeší jen to svoje, ztrácí souvislosti a kontakt s realitou. Logickým důsledkem a obranným mechanismem je, že se snažíte o opak. Tak vzniká celostní pojetí v medicíně, ale i v architektuře. Stavba je taky organismus, v němž všechno souvisí a musí držet pohromadě.
Naším nejčastějším tématem jsou rekonstrukce, často spojené s přístavbou. Ze sedmi projektů, na nichž teď pracujeme, je pět rekonstrukcí. Navazujete na něco, o čem zpočátku moc nevíte, ale postupně to odkrýváte. Je to úkol – a filozoficky vzato jde o správnou cestu. Nemůžeme chrlit jen samé novostavby.
A co děláme nejraději? Těžko říct. Interiér je nejsvobodnější – tam jste jenom vy a investor. Úplně jiná úroveň je veřejný prostor: Tam je svým způsobem váš velký triumf, když se vám podaří přesvědčit spoustu zúčastněných subjektů a vytvořit nakonec něco, co je všemi chtěné.



Rekonstrukce domu se střešní vestavbou na Letné je jednou z nejnovějších realizací ateliéru. Moderní a velkoryse řešená vestavba s posuvným velkoplošným prosklením nabízí výhled na Prahu. Foto: Jan Kuděj.



Z vašeho webu se zdá, že stavíte především na týmové spolupráci, často se zapojením obou pohlaví. Je to tak doopravdy?

Ano, je to tak – a myslím, že to tak má být! Vlastně to ani jinak nejde, pokud v ateliéru není jeden „velký šéf“ a řada „překreslovačů“. Nezaměstnáváme žádné stavaře, všichni členové týmu musí být schopni pracovat samostatně a univerzálně. Na mně bohužel leží dost manažerské práce, pro kterou se k vlastnímu projektování prokousávám spíš těžce. To mě trochu mrzí. Ale rozhodně jsme tým – i v logu zdůrazňujeme UA, nikoli slovní název Uhlík architekti.


A jak se vám osvědčuje spolupráce mužů a žen?

I to oboupohlavní zaměření je svým způsobem záměrné. Díky tomu ani příliš nehrubneme, ani se tu neozývá věčné štěbetání. Vztahy se tím kultivují. A přínos to má i pro vlastní práci: Málokdy děláme projekt, který by byl určen jen pro uživatele jednoho pohlaví. Ženy určitě uvažují jinak než muži – a pro výsledek je důležité a přínosné mít tam ten dvojí pohled.


Podle vlastního vyjádření na webu jste spíše konzervativní, ctíte hodnoty z minulosti. Přitom web samotný i projekty na něm prezentované působí moderním dojmem. Jak to sám cítíte?

Když člověk chodí po stavbách a vnímá, co z nich vyzařuje, nakonec musí cítit úctu. Žijeme ve zvláštní době, kdy oscilujeme na hraně mezi starým a moderním. Někdy nás ta moderna tlačí ke zdi a nedovolí ani dýchat – a to je špatně. Člověk má žít v harmonickém prostředí a cítit se pohodlně. Proto se snažíme hledat celková řešení, pracovat s konceptem.


Co si myslíte o trendu energeticky pasivní výstavby a neustálém růstu technologií?

Narazil jste hřebík na hlavičku – to jsou mlýnské kameny! Pasivní výstavba vlastně není trend, spíš jde o politický diktát nebo paradigma. Přináší jednostranná administrativní řešení, zúžený pohled na architekturu. Myslím, že řada kolegů je z tohoto pojetí zděšená – bere vám to tvůrčí svobodu, vulgarizuje to stavební kulturu. Neříkám, že je to jako celek špatně. Ale je to vlastně ideologie, která vytváří nepřirozený systém a popírá dlouhá léta zkušeností i zdravý selský rozum.


Reprezentativní vila ve Frýdavě, ve strmém svahu na dosud málo civilizovaném pravém (jižním) břehu Lipna. Projekt: Zuzana Šuleková, Petr Uhlík. Foto: Tomáš Balej.


Opřená o balvan v tajemné krajině: Lesní útulna, pozorovatelna a chlapská zašívárna v jednom. Petr Uhlík, Jan Šorm, Přemysl Jurák, spolupráce Martin Pazderník, 2013. Foto: Jan Kuděj.


A ten druhý mlýnský kámen?

Ano, technologie. Stavba se dnes rozpadá na spoustu jednotlivých technologií a postavit normálně dům jako fungující celek, který má logiku a opravdu drží pohromadě, začíná být problém. Navíc už jsou i klienti napumpovaní různými „vědomostmi“ z komerčních prezentací, takže dnes musíte bojovat i proti nim. Z jedné strany na vás útočí ideologie o energetické nenáročnosti, z druhé přemíra „chytrých“ technologií – a vy v tom presu vykazujete tabulky a formuláře. Teď zrovna pracujeme na dílčí rekonstrukci kláštera v Jablonném a já si říkám: Jak to bylo krásné! Když pan stavitel Hildebrandt před třemi stoletími projektoval baziliku, měl celou ideu stavby v hlavě. Sám vydával pokyny, řešil podstatné věci. Nám se o tom už jenom zdá.


Vaše práce se nepodbízí módním trendům, stojíte stranou zájmu médií. Jak takový ateliér dnes získává zakázky?

Ano, média opravdu nebombardujeme. Možná je to škoda, ale neděláme to. Zakázky získáváme buď ze soutěží, kde jsme už několikrát něco vyhráli, nebo tím, že se spokojení klienti vracejí, případně předávají kontakt svým známým. Dá se říci, že 90 % zakázek se nabaluje po osobní linii.


Zdůrazňujete, že dobře naslouchat klientovi nesmí být pouhá fráze, ale metoda práce, úhelný kámen navrhování. Ale co když se s klientem neshodnete?

Snažíme se s klienty pracovat a spolupracovat. Vážíme si diskuse s klientem, zkoušíme mu naslouchat a občas bourat i svůj svět, vlastní představu. Ale jsou určité hranice. Většinou se to vytříbí hned na začátku. Pokud se v té první fázi kontaktu nerozejdeme, přijde mi škoda nedospět k výsledku, nepokusit se klienta získat na svou stranu. Ale není to jednostranné přesvědčování: Projektujeme pro klienta, a proto se i my snažíme naslouchat.


Nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani – vizualizace dosud nerealizované části projektu. Pohled shora na symbolicky obnovený mlýnský náhon a cyklostezka s kamennou náplavkou. Uhlík architekti.


Projektujete raději celou stavbu od A do Z, nebo jsou pro vás zajímavé i dílčí úkoly?

Většinou projektujeme celou stavbu – a jsme za to rádi! Pokud dostaneme za úkol jen interiér, samozřejmě ho bereme také. Svým způsobem je menší úkol vždy jednodušší na domluvu.


Ve vaší práci se opakovaně vyskytuje bydlení pro seniory. Je to náhoda, nebo záměr?

To je spíš náhoda, ale shodou okolností je právě naším největším projektem dům seniorů v pražských Stodůlkách. Jenže bohužel chybí peníze: Parcela je stále volná, od projektu uplynulo už 8 let, ale zatím nebyl realizován.


Pojďme k realizacím. Zaujala mě vaše duchem mladá Lesní útulna – krásný dobrodružný projekt mimo čas a prostor, který přitom zcela zapadá do krajiny. Stavěli jste ji pro sebe?

Je to vlastně náš nejvíce medializovaný projekt, který nás hodně zviditelnil i ve světě. Dá se říci, že jsme celý dům také postavili – víceméně sami v blízkém ateliéru. Jen trochu nám pomohli tesaři a jeden místní zámečník. Realizace trvala zhruba rok: Byly to dny od nevidím do nevidím, za tmy tam i zpět. Ale bavilo nás to! Od samého počátku vznikala Lesní útulna za atypických podmínek, jako svobodná tvorba pro dobrého známého – a to se na výsledku pozná. Vlastníky stavby nejsme, ale máme k ní zvláštní vztah a zvláštní práva – včetně klíčů od objektu.


Svým způsobem podobný originální rukopis má i projekt jinak ostře kontrastní – efektní vila ve Frýdavě. Jak vznikal tento projekt?

To bylo opravdu zcela jiné zadání! Šlo o reprezentativní vilu na jižním břehu Lipna – v panenské přírodě a z velmi kvalitních materiálů, aby vydržela nepřízeň počasí v prudkém svahu. Proto jsme minimalizovali základy a vytvořili z betonu a skla kolos na konzolách, který zastavuje jen minimální plochu břehu, vsazuje dům mezi stromy a vysouvá ho co nejvíc nad terén, aby mu dal slunce i v severním svahu. Řekněme „letící objekt v korunách stromů“.



Urbanismus Löschnerova náměstí v Kadani. Projekt: Štěpán Špoula, Tamara Volná, Zuzana Šuleková, Petr Uhlík, Přemysl Jurák. Vyzvaná soutěž 2011 – 1. místo, realizace 2015. Foto: Petr Uhlík.


Několik zajímavých projektů jste v posledních letech realizovali pro firmu Koh-i-noor Hardtmuth. Jak jste se k nim dostali?

Začátek byl, že jsme vyhráli jednu soutěž – to už je víc než 10 let. Realizace se podařila, a tak navázala řada dalších projektů, kdy se na nás firma obrátila už cíleně. Těší nás, že je to dobrá rodinná firma a hezké téma – tužky. Je tu důvěra a spolupráce trvá. Tohle děláme rádi.


Citlivým projektem obnovy veřejného prostoru je Nábřeží Maxipsa Fíka v Kadani. V jaké fázi se dnes nachází jeho realizace?

Ten projekt jsme nedělali sami. Šlo o dlouhý úsek nábřeží, asi dva kilometry, na kterém pracovaly celkem čtyři ateliéry (Atelier a3, sdružení Třiarchitekti, Projektil a my). Byl to od města osvícený návrh, kde se zpracovávalo nábřeží jako celek, přičemž každý z ateliérů dostal svůj dílčí úsek. Nám připadl ten svým způsobem stěžejní, který bezprostředně navazuje na historické centrum. Ale kvůli tomu, že právě tato část se jevila jako finančně náročnější, nechala se na konec – a peníze na ni nezbyly. Bohužel. Teď se hledá provizorní řešení. Nechce se nám to téma jednou provždy „zazdít“: Kadaň má krásně zachovaný systém městského opevnění a byla by škoda nedotáhnout projekt, který se snaží odstranit komunistickou devastaci města. Ale díky této zakázce jsme v Kadani získali jiný úkol – řešení Löschnerova náměstí. Ten se podařilo dotáhnout až do konce, kolaudace byla loni v květnu. V rámci soutěže Stavba roku 2015 získala tahle revitalizace Cenu ministerstva pro místní rozvoj.


Zkuste na závěr vyjádřit svou osobní architektonickou filozofii.

Velmi silné téma je pro mě vztah k tradici a historii. Architektura je samozřejmě zasazena do své doby, odráží její paradigmata. Možná trochu se zpožděním oproti jiným oborům, ale i my architekti oscilujeme mezi modernou a postmoderními pochybami, přebíráme všudypřítomné marketingové metody prezentace, které se do tvorby silně vepisují svým globálním jazykem. Od tradice jsme definitivně odtrženi, návrat před moderní dobu možný není. To, co po tradici zbylo, má ovšem ohromnou sílu, magnetismus, který je potřeba využít.


A co to znamená pro vaši tvorbu?

Chtě nechtě nás to ovlivňuje, zbytky tradice se zadírají do vědomí. Snažíme se interpretovat tradiční prvky současnými prostředky (jiné ani nemáme). Pracujeme s konceptem, který pomáhá „držet pohromadě“ fragmentované části stavby. Koncept do jisté míry nahrazuje tradici. „Velký příběh“ se snažíme nahradit aspoň malou povídkou, osobním příběhem. Bráníme se podlehnout globalizovanému jazyku dnešní architektury, zajímají nás lokální prvky, snažíme se vnímat okolí a pracovat v kontextu s ním. Vytvářet laskavé prostředí.

Uhlík architekti

MgA. Ing. arch. Petr Uhlík
Ing. arch. Jan Šorm
Ing. arch. Ivana Zlámalová
Ing. arch. Kateřina Blahutová
Ing. arch. Martin Surovec (na snímku chybí)

Architektonická kancelář vznikla rozdělením ateliéru UM založeného Petrem Uhlíkem a Martinem Matiskou v roce 2001. Samostatný ateliér UA funguje v Praze od roku 2009, aktuálně sídlí na Letné – v prostorách, jejichž rekonstrukci si členové sami vyprojektovali.

 

■ nahoru